Dagmar Voňková

• Listí ze stromu poznání
• Dagmar Voňková: Listí
• Verše Voňkové jsou stejně dobré jako její hudba
• Maso, kosti, listí
• Dagmar Voňková: Listí
• Nenápadná, ale vždy originální
• Badatel naslouchající svému vnitřnímu hlasu

Listí ze stromu poznání

Jaroslav Riedel sestavil knihu z textů a poezie Dagmar Voňkové. Je rozdělena do čtyř základních kapitol. Tu první tvoří písňové texty, druhou, krátkou a laskavou poezie pro děti, třetí pak básně a skici básní nezhudebněné (nazvána je Veršovytí, veršovánky, veršovětry až vichřice), čtvrtá je nazvána Rozhovory, recenze, komentáře. Za nimi ještě následuje pečlivá diskografie a krátká ediční poznámka. Čtvrtá část není několik sebraných rozhovorů, zařazených do knihy, ale poměrně rozsáhlý, téměř šedesátistránkový chronologický tvůrčí a v nutné míře i osobní životopis autorky, sestavený Riedlem z úryvků časopiseckých rozhovorů a dalšího novinového materiálu.

Myslel jsem si, pochopitelně, že pro mne nejpodnětnější bude ona část věnovaná poezii, protože texty v naprosté většině znám. Kapitola je zřejmě řazena chronologicky a je vhledem do myšlenkového i pocitového světa autorky. Některá témata se ostatně v jiné podobě objevila i v první, nejrozsáhlejší části knihy - Písňové texty, zabírající dobrou polovinu knihy. Při čtení poezie paní Dagmar jsem si uvědomil, jak ošemetné je u ní hovořit o lidových inspiracích i o přírodních motivech. Ono to je asi jinak. Základem je pro mne snaha o osobnostní celistvost, nalezení řádu věcí. A příroda k němu patří, stejně jako ve folkloru uložené extrakty lidové moudrosti (což je vlastně překlad slova folklor). A pokorné bilancování svého života i vnějšího světa, hledání záblesků světla i tmy, která dokáže rovněž ozřejmit. Jako by v tom bylo tíhnutí k fraktálům, které vnořeně v menším obsahují totéž, co je ve větším. "Věřím, že / někde je bod / kde Bůh sčítá / svůj vnitřní nářek / s naším zoufalstvím / a mění je na věčné světlo".

Vrátil jsem se tedy pokorně k textům písňovým, uvědomil si, jak se v čase měnily, od juvenilních (část jich paní Dagmar pro knihu zavrhla), přes oslnění zakarpatskou lidovou poezií, dylanovsko-šafránovské a přitom svrchovaně ženské Břicho až k rozlomení hranic jazyka, kde je pro konkrétní pocit klidně použito intuitivní autorkou stvořené slovo (Tvé lávykrvé žíly), archaismus či slovo z nářeční vrstvy jazyka. A obloukem zpět se vrací k prostotě výrazu, která je ale nová, protože prošla vývojem.

Kniha schválně nemá poznámkový aparát, neznáme vročení skladeb, protože o analýzu zde nejde. Jde o zprávu, která souzní i s autorčinými kresbami, použitými jako výtvarný doprovod. Ne plochy, ale dlouhé rozhodné linie, přímé i oblé, v harmonii i kontrastu s drobnými, upřesňujícími tahy. Bosorčení prosté intelektuálky.

Jiří moravský Brabec
Folk, 2011, roč. 21, č. 7/8, s. 34