ohlasy
Dagmar Andrtová Voňková - Badatel naslouchající svému vnitřnímu hlasu
Znát dávní pohané kytaru, hráli by na ní určitě jako Dagmar Andrtová-Voňková. Překotně trhavě, v touze vykřičet se, vytěsnit ze sebe žal i nezvladatelné emoce nebo naopak sotva slyšitelně, jemnými dotyky rozeznívat struny, jako když se trhá pavučina a kolébat tak sebe i své blízké, ale i právě příchozí. Bez jakýchkoliv pravidel, z hloubi své duše a v sounáležitosti s vlastním rozpoložením.
O tolik obdivovaném hráčském stylu připomínající hlasovou nezkrotnost Meredith Monkové, kdy zpěvačka škrábe po strunách nehty, buší do nich pěstmi, tlumí je dlaní nebo natahuje na samou mez, leccos naznačuje i jeho příchod na svět: "Začalo to tím, že už nějaký čas jsem byla sama. Seděla jsem doma, čučela do zdi a myslela na lidi, které mám ráda, ale byli někde jinde. Byla to špatná doba. Přátelé mne dost opustili, hlavně ti, co jsou s člověkem ve chvíli úspěchů, na výsluní. Došlo to tak daleko, že jsem se lidí úplně bála. Sáhla jsem po kytaře. A jako se někdo třeba znovu naučí chodit, tak já se znova naučila chodit rukama po kytaře. Byla to vlastně taková náhrada za člověčí dotýkání a vyplynulo to samo," vysvětlila kdysi v jednom rozhovoru.
Těmi přáteli byli i Hutka s Třešňákem, folkoví druzi ze Šafránu, vyštvaní estébáky za hranice. Jezdila za nimi do Prahy do Čáslavské z Krkonoš, kde se coby nedostudovaná učitelka živila i jako servírka nebo uklízečka. Už ale jako známá klubová písničkářka a vítězka několika folkových festivalů. Když ji pak v roce 1976 vyšla vůbec první nahrávka její kariéry, singl Chlapci na horním konci / Holoubek, nazval ho Petr Dorůžka "jánošíkovským blues" a jinak ostražitý hlasový odborník Leo Jehne ve své recenzi napsal: "Dáša Voňková dokázala neuvěřitelné. Spojit tradiční půdorys našich lidových písní s vynalézavým, zajímavým, obtížným a skvěle zahraným kytarovým doprovodem a sloučit tradice našeho folklórního vokálního projevu se soulovým výrazem a takřka beatovým drivem."
Stačila se ještě mihnout televizním pořadem Písničky pod rentgenem, připravovaném a uváděném Františkem Horáčkem a pak na dlouhých sedm let zmizela ze scény. I to k ní patří. Světská sláva pro ní totiž odjakživa představovala pověstnou polní trávu.
Vždy se spoléhala raději sama na sebe, léta opřená o milovaného manžela. Stál u ní, když jí vycházela její první dvě jedinečná alba - Dagmar Voňková-Andrtová (86) a Živá voda (89) a pomohl jí dostat se na zahraniční pódia, přesvědčený, že ji tam čeká zasloužený úspěch. Ještě za bolševické kurately omráčila v Dánsku, Rakousku a později objela málem půlku světa a zajamovala si s mnoha významný hudebníky, například s japonskými avantgardisty. Ačkoliv zpívá zásadně v rodném jazyce, rozuměli ji všude. Z jejího naléhavého hlasu, bez problému vycítili vnitřní sílu, veškerou spřízněnost s lidovými kořeny a oddanost přírodní čistotě.
Mnozí ji mají za experimentátorku, ale to označení nemůže nikdy vystihnout její přístup. "Stála jsem jednou na jevišti a neměla kam položit smyčec. A tak jsem ho pověsila za struny na krku kytary a povídala si s lidmi, když tu najednou se kolem mě začal rozprostírat zcela neznámý, úžasný zvuk. Kytara pověšena na krku se tlukotem mého srdce a dechem zvolna, sotva znatelně pohybovala a kmitající smyčec pak rozezvučel struny do onoho fascinujícího zvuku."
Po čase sblížení se s ním, vzala paní Dagmar do rukou druhý smyčec, kterým už klasicky přejížděla po strunách. Takové skladby pak mají takřka nepopsatelnou a neopakovatelnou atmosféru, zvlášť ve spojení s nevšední zpěvaččinou poezií.
V 90. letech se z důvodů péče o nemocného manžela opět na dlouho stáhla ze scény. Mezitím povstala nová generace posluchačů, technologie také postoupila o hodný kus dopředu, ovšem když nedávno kývla Václavu Koubkovi, aby se společně s Oldřichem Janotou, Vladimírem Mertou, Jaroslavem Hutkou a dalšími folkovými veterány zúčastnila koncertního turné, stačilo pár milých slov, dvě tři skladby a mládežníci ihned pochopili, že se před nimi samého dna časoprostoru a nepoznaných nálad dotýká neobyčejně citlivý a krásný člověk s aurou, se kterou se většina z nich zřejmě ještě nikdy nesetkala.
Dagmar Andrtové-Voňkové v těchto dnech vychází u nakladatelství Indies, kde jí v roce 1997 vyšla zatím poslední album Voliéra - doprovázel ji Radim Hladík - retrospektivní dvojalbum Milí moji (měl se tak jmenovat její debut) obsahující vedle obou prvních slavných desek i značné množství bonusů a nikdy neuveřejněných koncertních nahrávek.
Evropou se nyní valí vlna world music stojící na zájmu o lidovou hudbu. S něčím takovým jste vy sama začala už někdy před třiceti lety. Jak tuto vlnu dnes vnímáte?
"Myslím si, že se hodně zrychlily informace a tím pádem se dostáváme bez problému k tomu, že můžeme slyšet hudbu ze všech koutů světa. Lidé snad už konečně pochopili, že v lidové hudbě je síla. I když to se snad ani nedá nerozeznat. Doba k tomu prostě dozrála."
Také se říká, že lidé už jsou prostě z prefabrikované popmusic unavení a touží po nových melodiích a rytmech. Chtějí objevovat nové nástroje a barvy.
"No k tomu snad ani nemám co dodat."
Pamatuji se, že kdysi v Melodii proběhla docela ostrá diskuze mezi Jaroslavem Hutkou a hlasovým odborníkem a výborným novinářem Leo Jehnem. Ten tehdy v souvislosti s údajnou tvůrčí krizí popmusic napsal: "Nedomnívám se, že dnešní populární hudbou může být něco, co po muzikantské stránce přináší už ověřená hudební dílka minulosti tedy lidové písničky nebo co jejich postupy napodobuje." Čas ale ukázal, že se Leo Jehne mýlil. On prostě nevěřil tomu…
"…že je to životaschopné."
Ano, přesně tak.
"Vždycky jsem si ho vážila jako odborníka, i když se v některých bodech zmýlil. A to nepovažuji za nic, co by ho snižovalo. je to o tom, že některé věci jsou najednou svébytné. Vím, že byl vždycky zatížený na to, aby se zpívalo podle daných pravidel zpěvu. Jak by se správně měly otevírat hlasivky a já nevím co všechno a jiné způsoby zpěvu, hlavně ty neškolené, různě zkreslené a nemocné on moc neuznával. jak se nakonec ale ukázalo, i ony dokážou být sdělné a nést myšlenku té pravdivosti jako školené hlasy. Ty na druhé straně mohou znít třeba naprosto jalově."
Kde se ve vás vlastně vzala touha psát písničky podobné těm lidovým? Svým způsobem jste přece šla proti proudu tehdy obecně přijímaného folku beroucího si inspiraci z angloamerické scény.
"Ty písničky vycházejí ze zážitků, které jsem sama prožila ve svém životě, protože si myslím, že věci jsou prosté a přestože vás často potkávají složité situace, nakonec z toho vyjde prosté slovo, obsahující velký kus života. V dobré lidové písničce to takhle vždycky je. I když se samozřejmě nemohu srovnávat například s takovým Fanóšem Mikuleckým, ale hudbu, kterou skládám tak míním pravdivě. Není proto vykalkulovaná."
Vás nikdy nenapadlo podobně jako Jaroslav Hutka či jiní listovat v Sušilovi?
"Víte já nikdy nikomu nechtěla lézt do zelí. Prostě když někdo s něčím začal, tak já to cítila tak, že to patří jemu. Takže když Jaroslav začal zpívat Sušila, tak mě to připadalo jednoduchý vzít stejně jako on tu knížku a opakovat se po něm. I když na druhou stranu teď vidím, že spousta jiných hudebníků a není na tom nic špatného, odsud bere různé lidovky a zpracovává je podle svého, ovšem já to řešila eticky. Jednou mi ale kamarád daroval takovou knížtičku, což byly překlady karpatských balad a z ní jsem čerpala hodně. Upravovala a doplňovala jsem si ty texty ale po svém. A také jsem si hodně brala od Čelakovského, což jsou velmi zajímavé texty."
Jaroslav Hutka kdysi prohlásil, že lidová písnička má hodnotu ve své aktuálnosti a je proto třeba ji umožnit hledání aktuálnosti nové. Existuje podle vás nějaké omezení či tabu, které by mělo platit při přejímání a úpravách lidové hudby? Anglická folkařka Eliza Carthy například tvrdí, že lidovou hudbou je třeba pořádně zatřást, jinak zemře na úbytě a mladá generace se ji vyhne velkým obloukem, nebude ji zajímat.
"U nás se ale přece děje také něco podobného. To byste se divil. Já si myslím, že když je to dobře udělané, tak to ta písnička přežije. A naopak. U nás se dlouho nic nedělo. Pak přišel Čechomor, pak zase dlouho nic, pak film a filharmonici a najednou je z toho velká sláva. Nicméně i něco jiného, ale mladé lidí to k lidové hudbě přitáhlo, což je hlavní."
Setkal jsem se s názorem, že inklinace k lidové hudbě respektive jejím ohlasům, lze považovat za útěk z reality. Písničkář by prý měl svou tvorbou reflektovat dobu. A tím, že jste se nehodlala vyjadřovat způsobem poplatným době jste vlastně šla proti.
"To je strašně složitá otázka, to je přímo labyrint různých úhlů pohledu. Já to měla ale strašně jednoduché. Poslouchala jsem pouze svůj vnitř hlas a vůbec jsem to intelektuálně nerozebírala. Prostě se pouze intuitivně řídila tím, co chtělo moje srdéčko. Určitě jsem nikdy neměla chuť vytvářet si tím jinou realitu. Osud mě vždycky dostal do nějakých souvislostí, které by mě ani ve snu nenapadly, že se mohou stát, ale když už přišly, tak jsem si řekla aha, tak teď se musím především snažit chovat jako slušný člověk. Nevyhledávala jsem nebezpečí, aby mě to zvyšovalo adrenalin, nejsem blázen a není to moje parketa. Ovšem když mě osud dostal do letadla a bylo potřeba ho opustit, tak jsem vyskočila. Já řeším věci až když přijdou, nemyslím dopředu, protože takový je život. Můžete si dopředu naplánovat ledacos, ale ze vteřiny na vteřinu to může být všechno jinak."
Vystupujete už od začátků 70. let. Vaši první nahrávku - singl Chlapci na tom hornom kopci - přijali všichni s velkým nadšením. Nemrzí vás ale, předtím ani dlouho jste natáčet nemohla? Že třeba z období Šafránu neexistují nějaké vaše nahrávky?
"Já jsem to takhle vůbec neřešila. Dneska z pohledu manažérů a vydavatelství by bylo asi normální, když vaše písnička dostane cenu kritiků, je vyhlášena za písničku roku, že jste okamžitě oslovena s nabídkou k dalším deskám, protože je to obchodně tak správné. Ovšem v té době to tak samozřejmě nefungovalo, to přece víte. A navíc já to tak opravdu necítila. Pro mě bylo úžasné, že jsem mohla vůbec ten singl natočit. Vždyť já jsem se hudbou neživila. Byla jsem naprostý amatér a brala to jako zábavu, aniž bych řešila jestli z toho vyjde něco obchodně úspěšného nebo zda to bude někdo hodnotit."
Já to myslel tak, jestli jste pak měla chuť natáčet víc.
"Pravděpodobně kdyby ta možnost existovala, člověka by to motivovalo, aby se mohl rozvíjet dál, ale já jsem nikdy nebyla ambiciózní a tak jsem na to netlačila."
Vím, že po Hutkově a Třešňákově nuceném odchodu jste takřka nekoncertovala a nebylo vám moc do zpěvu. Koneckonců za pár let jste měla útrum s vystupováním i vy. Co proti vám vlastně bolševici měli?
"Tak to dodnes nevím. Víte já jsem nikdy neměla nejmenší chuť podepisovat nějaké bolševické dokumenty, které mě byly předkládány. Nikdy jsem neměla ani potřebu se s lidmi, kteří mě je podávali se bavit, protože jsem podvědomě cítila, že se s nimi prostě bavit nemám. Připadalo mě to pod mojí úroveň. A tehdy začaly ty komplikace, protože jsem se zkrátka chovala jako slušný člověk. Nic jiného v tom nebylo. No a přestože nelžete, nekradete a nezapíráte, ale bohužel máte kamarády, ke kterým se hlásíte za hranicemi, tak mám pocit, že s tím narazíte v každém bolševickém režimu."
Přejděme teď k vaší celosvětově proslulé kytarové hře…
"No já bych to tak nenazývala…"
Mýlím se, když řeknu, že je založena spíš na pocitech a emocích než na technice? Sama jste se kdysi zmínila, že neděláte písničky jako takové, že se snažíte spíš skrze ně vyjádřit své pocity.
"Určitě, technika je pro mne od samého začátku druhotnou. Začít hrát trochu jinak, s prsty na hmatníku jsem začala někdy v 80. letech a šlo vysloveně o intuitivní záležitost. Prostě jsem si nemohla pomoc, že mě vnitřní hlásek donekonečna ponoukal hraj takhle, hraj takhle. A tak to došlo až sem. Ale jinak jde vlastně o obrazy nahlížené vnitřním zrakem, pozorování světa a nemohu říct, že jsou všechny realistické. Některé mě přešly do abstrakcí blízkých k výtvarnictví, i když nevím jestli to tak posluchač chápe. ten si přece může v tu chvíli představovat úplně něco odlišného. Nechám to ale na něm."
Navíc ně které mě také přijdou jako koláže.
"Mám hodně různorodých písniček. Některé jsou spíš takové, že je někteří nutně berou za experiment. Ale to já neřeším. Jak ke mě ta písnička přišla, taková vždycky byla."
Ještě pořád necvičíte na kytaru?
"Myslím, že se to pořád pohybuje ve stejných intencích jako dříve."
Často jsem vás potkával na koncertech s doprovodem. Třeba s Honzou Hrubým, Václavem Veselým nebo naposled s Radimem Hladíkem. Hrajete raději sama nebo s někým. Omezuje vás třeba přítomnost jiných hudebníků na pódiu při postupném rozprostírání vašich improvizací?
"Když s někým hrajete, musíte ho brát na zřetel. Nemůžete mu připravovat neřešitelné chvilky, i když si myslím, že dobrý muzikant zareaguje i tehdy. Jsem ale raději sama, cítím se víc svobodnější. Ale nevyhýbám se různým spolupracem. Letos jsme například byli s Havlovými, Oldou Janotou, Karlem Diepoldem, Jaroslavem Kořánem a Vlastou Matouškem a jeho rodinou u moře a založili tam takový mořský orchestřík, kdy jsme společně improvizovali a bylo to moc hezké. Všichni z toho měli příjemné pocity. Škoda, že to nešlo nahrát."
Zahrála jste si přece ale i se zahraničními muzikanty.
"Ano v Japonsku. Ale mě by to nikdy nenapadlo. Protože když všichni hrají, já raději sedím v koutku a poslouchám. Organizátoři nás dali dohromady už na letišti. Beze zkoušky jsme šli rovnou na pódium a tam měli vytvářet něco, co mělo posluchačům přinést zážitek z hudebního spojení Západu a Východu. Bylo to velmi napínavé a nakonec jsem byla velmi ráda, že ta možnost nastala, že jsem si to mohla vyzkoušet. Měla jsem tam za partnery velké muzikanty, třeba přes šedesát let starého Motoharu, hráče na zvláštní basu. Hráli jsme spolu na místech, kde scházejí japonští intelektuálové a básníci. Napojili jsme se přitom na okolní přírodu a hory a bylo to úžasné. V radiu jsem si také strašně ráda zahrála s Miroslavem Vitoušem. To je pan hráč. Henrietta Millerová si zase v Německu přečetla recenzi na můj koncert, napsala mě a pak jsme spolu vystupovali i v Čechách."
Na začátku dnešního koncertu jste použila alikvótní zpěv. Víte, že tradice z Tuvi hovoří o tom, že se alikvotní zpěv ženám nedoporučuje? Mladým přitom prý hrozí, že nikdy neotěhotní a staré může potrestat zlý duch.
"To je pro mě docela zajímavá informace. Já se k takovému zpěvu dostala zase náhodou. Jela jsem jednou z Německa a ve vlaku se v novinách dočetla, že na Pražském Hradě budou dělat tibetští mniši mandalu. A v tom se ozval ten můj vnitřní hlásek: jdi tam, jdi tam. A tak jsem si dala na nádraží zavazadlo do úschovny a utíkala tam. Míčovna byla narvaná lidmi. Oni tam zpívali a jak jsem tam seděla, nesmírně mě zaujalo, že jsem pomalu sama od sebe přicházela na to, jak se to mnišské poslání skrze to zpívání do nás dostává. A pak šli tu mandalu rozebírat. Já stála venku a myslela si, že se k tomu nedostanu, když najednou začalo být zřejmě, že už toho nechávají a tak lidé pomalu odcházeli. Ale ono ne. Ještě museli cosi vykonat a v tu chvíli už tam nikdo nebyl. Tak jsem se k nim přiblížila a najednou mezi nimi seděla v kroužku, když začali znovu zpívat, protože to bylo součástí toho rituálu. A jak tak zpívali a já vedle nich, tak jsem se najednou musela sama sebe ptát, jak je to možné. Vždyť tohle já znám! Vždyť já už to někde slyšela! Myslím si, že je docela možné, že nějací moji předkové nám předali nějakou buňku, ve která byla uschovaná informace o alikvotním zpěvu. Takhle jsem se k tomu musela zřejmě dostat. prostě ve mně ti mniši v Praze otevřeli počítačové okno. Pak jsem jela domů, začala si broukat a ozval se alikvot! Možná jestli jsem také předtím nebyla tibetským mnichem a prostě už pouze jenom opakuju, co jsem dělala předtím. Ale samozřejmě to neumím tak dobře, považuji se spíš za badatele."
Jiří Moravčík
www.world-music.cz, 10. února 2004
- Webmaster
- © Dagmar Voňková a Nakladatelství GALÉN 2010 - 2024
- Úvod